Povídání

Vyhlášení Valentýnské soutěže!!!!!

Iva — Sun, 12 Feb 2012 12:13:38 +0000

Tramtadadááááááááá…..vyhlášení Valentýnské soutěže proběhlo velmi napínavě a los padl na vyznání od Barbory Filipcové a pro ta krásná vyznání jsme se rozhodli vylosovat ještě jednu autorku a je to…… Enka!

Blahopřejeme vítězkám!!!!

Těšte se na naše další soutěžní témata a samozřejmě můžete posílat i nadále vaši nesoutěžní literární tvorbu!

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Video vyznání od Barbory Filipcové

Iva — Tue, 07 Feb 2012 11:02:49 +0000

Jeden romantický nápad na milé vyznání nám zaslala čtenářka Barbora…

Stačí jen kliknout na odkaz videa na YouTube:

R+B

Recenze knihy Pařížská manželka od Pauly McLainové

Iva — Mon, 06 Feb 2012 14:37:07 +0000

Dostala se mi do rukou vynikající kniha od Pauly McLainové. Vypráví příběh první manželky tolik známého Ernesta Hemingwaye – Hadley. Četla jsem ji jedním dechem do poslední stránky a prožívala náročný svět umělců dvacátých let spolu s Hadley. Kniha je psaná velmi čtivě a bylo těžké se od ní na chvíli odpoutat. Opustit ty první společné chvilky Ernesta a Hadley, špinavý byt v poválečné Paříži korunovaný chudobou a Ernestovým neúspěchem i krásné novinářské pokroky a popis všech krás z cest, kam doputovali tito manželé, jakožto i první a velmi bolestné konce celého vztahu. Záměrně se nepouštím do detailů knihy, abych čtenáře neochudila i tuto svěží a upřímnou literaturu. Rozhodně doporučuji zabořit se do peřin a do jara se ponořit do čtenářské vášně!

http://www.metafora.cz/knihy/vydane?product=426&status=rate&rate=5

Pidiverše II. (Enka Křešničková)

Iva — Mon, 06 Feb 2012 09:10:46 +0000

Jestli?

Radši bych se zabila,
kdybych věděla,
že jsem Tě ranila

A mám

Kdo to tady vrce,
že nemám srdce?
Ale já ho mám,
všem ho klidně dám.

Trojka

A vyznání do třetice,
komu ho dát ponejvíce?
Lidem dobrých duší
těm vyznání sluší

Valentýnský příběh (Petra Cendelínová)

Iva — Sat, 04 Feb 2012 12:20:09 +0000

Aby jste pochopili můj příběh, musím začít od konce nového začátku. To co se odehrávalo a odehrává v mém životě nyní, musím říct, se mi ještě nikdy nestalo. Takový spád, který nabral můj život v posledních měsících, jsem doopravdy nečekala. Vrátím se na začátek prosince. Bylo zrovna 2. prosince, pátek. Nechtěla jsem sedět doma, proto jsem vymyslela, že se svým přítelem půjdeme na vánoční trhy. Jako obvykle vzdoroval, ale nakonec jsem ho donutila. Celý den jsem se cítila divné mrazení, že dnešní večer nemůže dopadnout dobře. Moje tušení se bohužel vyplnilo. Ten večer jsme rozešli. V tu chvíli se mi život zhroutil jako domeček z karet. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsme se rozešli. Tušila jsem už delší dobu, že nám to neklape, ale nečekala jsem, že rozchod přijde tak brzy. Od toho rozchodu se mi nic nedařilo.
Čím čas plynul, bylo to stále horší. Začala jsem častěji propadat pocitům osamocení. Bála jsem se, že už si nikoho nenajdu. Čím víc se blížil silvestr, tak to bylo pro mně čím dál tím horší. Všude jsem jen slýchala, jak se na něj všichni těší, jak si ho užijí. Byla jsem stále smutnější, nechtěla jsem trávit silvestra doma s rodiči, protože všechny moje kamarádky mají kluka a chtěly být pochopitelně s nimi. Dva dny před silvestrem mi zavolala kamarádka, že jedou s přítelem na chatu a jeho kámarádem, ať jedu taky. Neváhala jsem. Řekla jsem si, že aspoň nebudu sedět doma, i když neměla jsem bůhvíjakou náladu se s někým seznamovat. Když nastal den D, musely jsme být s kamarádkou nachystané v přesný čas na parkovišti. Najednou přijelo malé zelené auto.
V něm byl ON, znala jsem ho jen z vyprávění. Když vystoupil z auta, nemohla jsem z něj spustit oči. Naprosto mě uchvátil, takový pocit jsem myslela, že dlouho ještě nepoznám. Snažila jsem se o oční kontakt, ale bohužel mě naprosto ignoroval. Celý den až do večera mi „nedaroval“ ani jeden pohled. Dělal jako bych tam ani nebyla. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem mu připomínala jeho bývalou, se kterou se nedávno rozešel. Až propukly hlavní oslavy silvestrovského večera, se situace změnila. Hráli jsme jednu karetní hru, během které se musíte napít. Naše pohledy se začaly, čím dál častěji střetávat. Z jeho pohledu jsem tušila, že tento večer se mezi námi něco stane. Když nastala konečně půlnoc gratulovali jsme si všichni navzájem. Pak měla přijít řada na nás dva.
Byla jsem si jistá, že to udělá. A taky že to zkusil, začal mě vášnivě líbat. Nakonec jsme zůstali venku jen my dva. V mrazivé zimě jsme se celou dobu líbali. Bylo to tak krásně romantické. Celou noc jsme pak strávili jen spolu. Povídali jsme si jako bychom se znali celá léta. Když jsme usínali vedle sebe, ucítila hřejivý pocit, že jsem potkala právě toho pravého. Jen mi tento krásný pocit kazily myšlenky na to, že si tuto společnou noc nebude ráno ani pamatovat. Ale to se nestalo, to jsem doopravdy nečekala. Zbudil mě snídaní až do postele. Připadal jsem si jak jeho princezna.
Nikomu z nás se z chaty nechtělo domů, tak jsme se rozhodli zůstat ještě jeden den. Byla jsem nadšená. Byl to další den a noc, kterou jsme mohli strávit spolu. Byla jsem mile překvapená, jak byl pořád se mnou, i když na chatě byli jeho kamarádi.
Když se blížil čas odjezdu, byla jsem docela smutná. Bála jsem se, že už se neuvidíme a že tento víkend bude chápat jen jako silvestrovské pobavení.
Celý den po příjezdu nenapsal, jako by se po něm slehla zem. Byla jsem smutná, ale na jednu stranu jsem jeho rozhodnutí čekala. Kolem desáté večer mi zazvonil mobil. Byl to on. Jen mi sdělil, že mám jít dolů před dům. Šla jsem, stál tam v obleku s kytkou v ruce. Připadala jsem si jako hlavní hrdinka v romantickém filmu. Naprosto mě tím dojal.
Od toho dne jsme spolu. Nedávno jsme oslavili měsíční výročí. Měsíc s ním utekl jako voda. Doufám jen, že spolu oslavíme více výročí. Na závěr musím konstatovat, že všechno špatné je pro něco dobré. V našem vztahu to platí dvojnásob.

Valentýnské vyznání (Jiřina Kummerová)

Iva — Tue, 31 Jan 2012 05:34:29 +0000

Miluju Tě čím dál víc,
hodinu od hodiny je to silnější,
bez Tebe už nebudu nic,
už nemůžu být šťastnější.

Milovala bych Tě,
i kdybys byl němý,
milovala bych Tě,
vždyť láska se na světě cení.

Mohl bys být slepý,
potichu mě poznávat,
klást jeden nesmělý dotyk za nesmělým,
prosím, chtěj mě poznávat.

Můžeš být cokoliv,
ale vždy buď můj,
můžeš být kdokoliv,
tak prosím, při mně stůj.

Nejsi slepý,
tak otevři své krásné oči,
nejsi němý,
tak řekni, že pro mě se Tvůj svět točí.

Hodiny počítám,
kdy se tohle všechno stane,
už i minuty počítám,
kdy má ruka do té tvé zase spadne.

Miluju tě!

Věř mi to,
v tomhle já neumím lhát,
řeknu ti jen jedno,
lásku já neumím předstírat.

Dopis (Mandzarik)

Iva — Sun, 22 Jan 2012 07:02:52 +0000

Ahoj Pepi,

mohla bych si zjistit mobil, ale nechci Tě zaskočit, ani do svých osobních věcí vtahovat kohokoliv jiného, byť jen jako prostředníka.

Zdravím Tě ze Šumperka, ono je úplně jedno, odkud Tě zdravím. Třeba jednou z Portugalska, kam mám na důchod namířeno. Maminka to ještě neví a děti to budou muset pochopit.

Hodlám si splnit dlouholetý sen, zakoupit kamennou zbořeninu s klimatizací a internetem, bloumat po skaliskách a pobřeží a psát dětskou literaturu. První kroky jsem již učinila, zakoupila samouka portugalštiny, vybrala „turisticky neprávem opomíjenou destinaci“ a zmapovala ceny nemovitostí. Portské nechám jiným, své měchy s vínem jsem dopila.

Taky jsem chtěla dům, manžela a děti, dům jsem prodala, manžela vyplatila a děti si nechala. Dostala jsem víc, než bych si byla přála.

Nedávno jsem zajela do Bruntálu na skupinu Sebastian s bývalým spolužákem Danem Kubelkou, získala důvěru a funkci fotografky. Z přemíry dojmů také trashovou chřipku a pověření sepisovat Danovi zápočtové práce do dálkového studia andragogiky. To si snad ani nezasloužím, nicméně zpracuji. Podruhé a naposledy.

Třásly se mi nohy, když jsem v klubu Barbar sama čekala na opožděný příjezd kapely, abych se mu posléze úlevně vrhla kolem krku s přáním, ať už nikam nechodí. Když jsem však po dvaceti letech objala Dana, má sebedůvěra vyrostla tak vysoko, že si troufnu po třinácti letech napsat i Tobě.

Víš, celých těch třináct let se mi po Tobě stýská. Můžu být jen pravěká fosilie, ale nechci už s sebou ten pocit jenom vláčet, tahám ho příliš dlouho.

Nechci Tě lekat, chci Ti jen napsat a mluvit s Tebou, byť jen v monologu a přes papír.

Ať to zní jakkoliv dramaticky, pateticky apod., nikdy jsem žádného chlapa neměla tak ráda jako Tebe.

Škoda, že jsem si dost nevěřila a nedokázala přirozeně nabídnout respekt, důvěru, já se tak moc snažila být svá, že mi uniklo to nejpodstatnější.

Pamatuji si tolik detailů, maličkostí … někdy, když zafouká vítr nebo sedím v práci a podívám se z okna, povzdechnu si – ach, Pepi, kde jsi …

Myslím, že psát víc by byl už jen balast, vlastně – pokud bych měla někdy říct něčí jméno pod slovem láska, bylo by to Tvoje.

Markéta

Zvonkohra (Krokodýlice)

Iva — Wed, 18 Jan 2012 13:04:52 +0000

Věděla jsem, že to jednou přijde, ale nenapadlo mě, že to bude tak brzy. Před šesti lety jsme spolu začali trávit společný čas. Brzy se začaly přidávat i děti. Nevím, jak jsi to cítil Ty, ale mně s Tebou bylo dobře. Obohacoval jsi mě znalostmi, zapojoval ses se mnou do klábosení, i nějaké ty hry jsme si spolu užili… Jen na procházky jsi nebyl, ale prohlížet s Tebou fotky nebo poslouchat muziku, to byla vždycky radost. Moc jsi mi pomáhal při práci. Jen díky tobě jsem nepřišla o místo, když jsem musela být doma s nemocnými dětmi. Někdy jsi mě sice pořádně dopálil, ale zpětně musím uznat, že chyba byla většinou na mé straně.
Už delší dobu jsem pozorovala, že Ti docházejí síly. Reagoval jsi pomaleji než dřív, nestačil jsi všem těm novinkám, kterými jsem Tě s dětmi zasypávala. Nedíval už ses na mne tak jiskrným okem a často jsem si všimla, že se zadýcháváš.
Přesto jsem pořád doufala… A Tys najednou odešel…
i se spoustou našich fotek. Ještě Tě trochu prozkoumají, aby zjistili příčinu Tvého náhlého odchodu. Něco z Tebe použijí dál a tak ten, který přijde po Tobě, bude mít možná v sobě i kousek Tebe. Nebo to bude někdo úplně nový?
Zůstalo po Tobě najednou podivné prázdno. Chybíš nám. Musím se Ti ale přiznat, že zároveň cítím úlevu. Úlevu, že jsi to jen Ty, Tvůj zdroj, Tvůj mikroprocesor, Tvůj pevný disk. Že vedle mne není prázdná postel, že všech 5 srdcí u nás doma bije jako zvonkohra a že teď na sebe budeme mít pár dní ještě více času.

O Víle, Kouzelném domečku, Marečkovi, Frňkovi a tak dál (Mandzarik)

Iva — Sun, 15 Jan 2012 10:56:38 +0000

Vstanu brzy. Potkám dnes Vílu ? I ona vstává brzy. Spí vůbec Víly ? Asi ano. Na polštářcích s levandulí, v Kouzelném domě zaříkadel, bylin, píle a klidu. Milá Vílo. Má starší dcera už umí číst. Čte mi přes rameno a říká – malá Víla je veselá a vždycky bude veselá. Je veselá, protože hodně spí, a je hodně krásná. Ona tě zná ? No ano, dětský svět je plný pohádek. Jak by tě neznala … Víly pečou koláče, říká. Jahodové, rybízové, borůvkové, meruňkové … vy jste se potkaly ? A víš, co dělám já ? Peču koláč. Nejsem víla. Je z Kauflandu. Já jiný neumím. Ale nebýt tebe, kouzelnice, ten regál jistě minu. Ty je umíš, tvůj dům je vždycky plný těch skutečných vůní. Ty jsi mi je připomněla. Nejsi veselá, ale to dětem neřeknu. Byly by smutné. Asi jsi taky. Vy a děti vnímáte víc. Tak mě nechej čarovat místo tebe. Aspoň dnes. Nech mě uvařit ti zázvorový čaj s medem a číst ti pohádku. Opři si hlavu a říkej mi, jak se peče koláč. Třeba ti bude chutnat. Nemusíš ho péct pořád jen ty. I když nebude chutnat stejně, bude proto, aby ti udělal radost. Chválím dětem obrázky … malovaly je s láskou. Nemusíš chválit, jen věř, že se snažím stejně jako ony. Mám tě ráda. Nechej mě vyhlédnout z okna tvého domu a říkat ti, že vidím, jak vítr ohýbá větve, jak padají vločky, jak je každá jiná. Nech mě ti říkat, že cítím jaro, cítím ho dlouho, protože si ho přeju. „Víla je šťastná, když má někdo narozeniny. Víla má narozeniny ? A potom napíšeme něco Marečkovi“. To mi tu zase někdo napovídá. Ale připomněl mi knížku Pohádky do postýlky od básníka, muzikanta a poety. Tu ti budu číst. Je o chlapečkovi Marečkovi, který byl smutný. Tu ti teď přečtu. Ale nejdřív ten čaj, dlouhovlásko.

„Byl jednou jeden podzim. A ten jeden podzim byl jeden takový malý chlapeček. Jmenoval se Mareček. Na svůj věk nebyl ani příliš velký ani malý. Měl velké, stále zasněné zelené oči, roztomilý nos a pocelé tváři rozseté pihy. Byl to obyčejný kluk, co měl rád maminku, tatínka, pohádky, hračky, zvířátka a všechny další věci, které děti mívají rády.

A také hodně snil.

Ale kdopak nesní, viďte, děti ? Snít je přece tak krásné.

Ve svých kalhotových kapsičkách nosil spoustu zdánlivých zbytečností. Pro Marečka však měly velkou cenu. Měl tam kouzelný kamínek pro štěstí od své kamarádky, korálky z roztrženého náramku, sojčí pírko, které našel pod mohutným dubem, hřebínek na své hnědé vlásky a mnoho dalších věcí. Také tam nosil deníček a tužku.

Víte, děti, Mareček se často cítil osamělý, zapisoval si proto do svého deníčku co nejvíce hezkých zážitků, aby když mu bude večer smutno, měl něco, co by ho rozveselilo a potěšilo.

Jednoho dlouhého deštivého večera bylo Marečkovi tuze smutno, tak smutno, že mu nepomáhaly ani ty nejveselejší a nejkrásnější zápisky v deníčku.

Seděl u malého stolečku, pod rozsvícenou lampičkou a listoval si v deníčku. „Proč je mi pořád tak smutno ?“ pomyslel si, „přál bych si mít nějakého kamaráda nebo kamarádku,“ zasnil se.“Byku by to ti úplně nejlepší kamarádi z úplně nejlepších. Byli by stále se mnou, svěřovali bychom si ty úplně nejtajnější tajemství z úplně nejtajnějších a měli bychom se úplně nejraději na celém světě.“

Mareček snil a tužkou si maloval do deníčku různé klikyháky. Nechtěl své myšlenky deníčku svěřovat. Nechtěl, až jednou deníček otevře, aby na něho koukalo smutné snění.

Chtěl mít v deníčku jen opravdu hezké věci. A najednou se stalo něco velice zvláštního. Marečkovi se zdálo, že v jednom svém klikyháku vidí zvláštní postavičku.

Postavička na Marečka mrkla.“To se mi jen zdá,“ řekl Mareček, protřel si oči a ještě jednou si postavičku prohlédl. Postavička mrkla ještě jednou. „Ty jsi na mě mrknul, já to viděl!“ zvolal Mareček. Postavička z deníčku na Marečka nejen potřetí zamrkala, ale dokonce i promluvila :

„Mé jméno je Frněk, dobrý den,“ řekloto zvláštní stvoření, uklonilo se a mile se na Marečka usmálo. „Dobrý den,“ odpověděl slušně Mareček a udiveně se zeptal : „Kdepak jsi se tu vzal, Frňku?“ „Ty jsi mě ale vytvořil, Marečku, ze svého smutku, ale já jsem jeho pravý opak, jsem radost, jsem skřítek pro tvé potěšení,“ odpověděl Frněk a lehl si na záda. Začal dělat svýma hubeňoučkýma nožkama, jakože jede na kole.

Mareček se smál a docela zapomněl, že byl ještě před malou chvilkou smutný chlapeček. Frněk poulil oči jako nějaká ropuch, troubil na trubku jako africký sslon, dělal přemety jako cirkusový akrobat a předváděl všelijaké jiné kejkle.

Večer kvapem uběhl a Mareček musel jít spát. Popřál Frňkovi dobou noc a zavřel opatrně deníček, pomalu a jemně, aby postavičce neublížil.

Mareček spokojeně usnul a zdály se mu moc krásné sny. Vždyť si našel kamaráda, kterého nikdy, nikdy, nikdy neztratí.

Druhý den se Mareček probudil velice brzy. Vyhupnul z postýlky a honem běžel ke stolečku. Rozevřel deníček, aby se ujistil, že je Frňek stále uvnitř.

A opravdu byl. Hned Marečkovi zamával ručičkama a zazpíval :

Frněk když se narodil,

Začal se smát

A zapřáhl Velký vůz,

Z nebe pak dětem zazpíval

Opak smutného blues :

Pa da pa páda páda …

Frněk umí dávat dětem smích,

Na trubku krásně hrát,

Zatroubí nám třeba jako slon,

Pojďme si zazpívat :

Pa da pa páda páda …“

Písnička měla ještě mnoho slok a Frněk by zpíval a zpíval mnohem déle, ale Mareček musel na snídani a po snídani do školy.

Každý den si Mareček s Frňkem hrál. A nejen s ním.

Mareček měl víc a víc kamarádů, protože se usmíval, byl na všechny hodný a už nebyl smutný.

Tak to šlo mnoho krásných let.

Časem se z Marečka stal dospělý pán a Frněk odešel těšit jiné děti, které to zrovna potřebovaly.

Někdy bývá Marečkovi smutno, protože smutno nebývá jenom dětem.

Proto si vždy vzpomene na svého malého kamaráda a zazpívá si jeho písničku, a hned je mu lehčeji u srdíčka.

Kdyby vám, děti, bylo někdy smutno, představte si Frňka, jak tančí. Nebo ještě lépe, nakreslete si Frňka na papír a na noc si ho dávejte pod polštář.

Ahoj děti a nebuďte smutné !“

(Marek Šolmes Srazil, Pohádky do postýlky)

Už nebuď smutná, vílo. A kdybys byla, stiskni kamínky. Všechny ty zdánlivé zbytečnosti, které mají velkou cenu.

Jsi… Helena Zlámalová

Iva — Wed, 11 Jan 2012 10:55:39 +0000

Jsi má láska, jsi můj sen,
jsi má noc a jsi můj den.
Jsi mé jídlo, jsi mé pití,
jsi má smrt a jsi mé žití.

Jsi můj domov, jsi můj ráj,
jsi můj leden, jsi můj máj.
Jsi má radost, jsi má lítost,
jsi jediná milovaná bytost.

Jsi má bolest, jsi má zlost,
jsi do mého srdce most.
Jsi můj pláč a jsi můj smích,
jsi můj neodpustitelný hřích.

Jsi má země, jsi mé moře,
jsi můj polštář, jsi mé lože.
Jsi můj spánek, jsi mé bdění,
jsi skutečnost i mé snění.

Jsi má voda, jsi můj vzduch,
jsi můj anděl, jsi můj Bůh.
Jsi má tma i moje světlo,
jsi mé nebe, jsi mé peklo.

Jsi mé teplo, jsi můj chlad,
jsi má žízeň, jsi můj hlad.
Jsi mé slunce, jsi má hvězda,
jsi můj přelud, co se nezdá.

Jsi má píseň, jsi můj zpěv,
jsi můj úsměv i můj hněv.
Jsi můj oheň, jsi můj plamen,
jsi můj klenost, drahý kámen.

Jsi má rozkoš, jsi má slast,
jsi můj lék, jsi vzácná mast.
Jsi má kniha, její děj,
jsi mé duše čaroděj.

Ty jsi Alfa světa mého,
jsi Omega, konec všeho.