Povídání

Věděla jsem, že to jednou přijde, ale nenapadlo mě, že to bude tak brzy.  Před šesti lety jsme spolu začali trávit společný čas. Brzy se začaly přidávat i děti. Nevím, jak jsi to cítil Ty, ale mně  s Tebou bylo dobře. Obohacoval jsi mě znalostmi, zapojoval ses se mnou do klábosení, i nějaké ty hry jsme si spolu užili… Jen na procházky jsi nebyl, ale prohlížet s Tebou fotky nebo poslouchat muziku, to byla vždycky radost.  Moc jsi mi pomáhal při práci. Jen díky tobě jsem nepřišla o místo, když jsem musela být doma s nemocnými dětmi. Někdy jsi mě sice pořádně dopálil, ale zpětně musím uznat, že chyba byla většinou na mé straně.
Už delší dobu jsem pozorovala, že Ti docházejí síly. Reagoval jsi pomaleji než dřív, nestačil jsi všem těm novinkám, kterými jsem Tě s dětmi zasypávala. Nedíval už ses na mne tak jiskrným okem  a často jsem si všimla, že se zadýcháváš.
Přesto jsem pořád doufala… A Tys najednou odešel…
i se spoustou našich fotek. Ještě Tě trochu prozkoumají, aby zjistili příčinu Tvého náhlého odchodu. Něco z Tebe použijí dál a tak ten, který přijde po Tobě, bude mít možná v sobě i kousek Tebe. Nebo to bude někdo úplně nový?
Zůstalo po Tobě najednou podivné prázdno. Chybíš nám. Musím se Ti ale přiznat, že zároveň cítím úlevu. Úlevu, že jsi to jen Ty, Tvůj zdroj, Tvůj mikroprocesor, Tvůj pevný disk.  Že vedle mne není prázdná postel, že všech 5 srdcí u nás doma bije jako zvonkohra a že teď na sebe budeme mít pár dní ještě více času.