Povídání

Ahoj Pepi,

mohla bych si zjistit mobil, ale nechci Tě zaskočit, ani do svých osobních věcí vtahovat kohokoliv jiného, byť jen jako prostředníka.

Zdravím Tě ze Šumperka, ono je úplně jedno, odkud Tě zdravím. Třeba jednou z Portugalska, kam mám na důchod namířeno. Maminka to ještě neví a děti to budou muset pochopit.

Hodlám si splnit dlouholetý sen, zakoupit kamennou zbořeninu s klimatizací a internetem, bloumat po skaliskách a pobřeží a psát dětskou literaturu. První kroky jsem již učinila, zakoupila samouka portugalštiny, vybrala „turisticky neprávem opomíjenou destinaci“ a zmapovala ceny nemovitostí. Portské nechám jiným, své měchy s vínem jsem dopila.

Taky jsem chtěla dům, manžela a děti, dům jsem prodala, manžela vyplatila a děti si nechala. Dostala jsem víc, než bych si byla přála.

Nedávno jsem zajela do Bruntálu na skupinu Sebastian s bývalým spolužákem Danem Kubelkou, získala důvěru a funkci fotografky. Z přemíry dojmů také trashovou chřipku a pověření sepisovat Danovi zápočtové práce do dálkového studia andragogiky. To si snad ani nezasloužím, nicméně zpracuji. Podruhé a naposledy.

Třásly se mi nohy, když jsem v klubu Barbar sama čekala na opožděný příjezd kapely, abych se mu posléze úlevně vrhla kolem krku s přáním, ať už nikam nechodí. Když jsem však po dvaceti letech objala Dana, má sebedůvěra vyrostla tak vysoko, že si troufnu po třinácti letech napsat i Tobě.

Víš, celých těch třináct let se mi po Tobě stýská. Můžu být jen pravěká fosilie, ale nechci už s sebou ten pocit jenom vláčet, tahám ho příliš dlouho.

Nechci Tě lekat, chci Ti jen napsat a mluvit s Tebou, byť jen v monologu a přes papír.

Ať to zní jakkoliv dramaticky, pateticky apod., nikdy jsem žádného chlapa neměla tak ráda jako Tebe.

Škoda, že jsem si dost nevěřila a nedokázala přirozeně nabídnout respekt, důvěru, já se tak moc snažila být svá, že mi uniklo to nejpodstatnější.

Pamatuji si tolik detailů, maličkostí … někdy, když zafouká vítr nebo sedím v práci a podívám se z okna, povzdechnu si – ach, Pepi, kde jsi …

Myslím, že psát víc by byl už jen balast, vlastně – pokud bych měla někdy říct něčí jméno pod slovem láska, bylo by to Tvoje.

Markéta