Povídání

Sobotní odpoledne, dítko něco přes rok, já na mateřské. Dobře jsme popapkali, já synka uložila v pokojíčku k odpolednímu spánku, muž ho vzápětí následoval, směr ložnice. Uklidila jsem v kuchyni, sbalila vyprané prádlo do lavoru a vyrazila do sklepa do sušárny. Ne, klíče jsem si s sebou vzala, čím bych taky dole odemykala? Ale v tom okamžiku, kdy jsem za sebou přibouchla, jsem si uvědomila, že ve dveřích v zámku zůstaly manželovy klíče. No, snad budou povystrčené, abych tam já svůj mohla zastrčit. S neodbytnou myšlenkou na klíče v zámku jsem dole pověsila prádlo a vracela se domů. Zákon namazaného krajíce  zafungoval na 100 %, klíč byl v zámku pootočený a já se do bytu svými silami nedostala. Nastoupilo klepání, zvonění, volání, bouchání. Se stále se zvyšující intenzitou, už jsem licitovala i s představou, že křik vyděšeného dítěte snad manžela vzbudí. Bez úspěchu. Co teď? Zkusila
jsem, jestli je doma sousedka, co bydlí pod námi. Byla, pustila mne na balkon, nad nímž byla naše ložnice. Veškeré volání marné, lézt po balkoně nahoru jsme se ani jedna neodvážily. Poděkovala jsem, vrátila se před dveře, ještě jednou zkusila štěstí a pak už jen rezignovaně seděla na schodech. Pak se otevřely dveře u sousedky na patře. Zaregistrovala nezvyklou situaci, odehrávající se v chodbě a nabídla mi kafe a azyl. Přijala jsem s povděkem, že nebudu muset potupně sedět a mrznout na schodech. Poklábosily jsme, vypila jsem u ní kafe a následně na druhý pokus, jestli už je manžel ve stavu bdělém, se konečně otevřely dveře našeho bytu a ozvalo se laxní: „Kde jseš?“ Mé story věřit nechtěl. No, hlavně že byl dobře vyspinkaný.