Dopis (Mandzarik)

Posted January 22nd, 2012 by Iva

Ahoj Pepi,

mohla bych si zjistit mobil, ale nechci Tě zaskočit, ani do svých osobních věcí vtahovat kohokoliv jiného, byť jen jako prostředníka.

Zdravím Tě ze Šumperka, ono je úplně jedno, odkud Tě zdravím. Třeba jednou z Portugalska, kam mám na důchod namířeno. Maminka to ještě neví a děti to budou muset pochopit.

Hodlám si splnit dlouholetý sen, zakoupit kamennou zbořeninu s klimatizací a internetem, bloumat po skaliskách a pobřeží a psát dětskou literaturu. První kroky jsem již učinila, zakoupila samouka portugalštiny, vybrala „turisticky neprávem opomíjenou destinaci“ a zmapovala ceny nemovitostí. Portské nechám jiným, své měchy s vínem jsem dopila.

Taky jsem chtěla dům, manžela a děti, dům jsem prodala, manžela vyplatila a děti si nechala. Dostala jsem víc, než bych si byla přála.

Nedávno jsem zajela do Bruntálu na skupinu Sebastian s bývalým spolužákem Danem Kubelkou, získala důvěru a funkci fotografky. Z přemíry dojmů také trashovou chřipku a pověření sepisovat Danovi zápočtové práce do dálkového studia andragogiky. To si snad ani nezasloužím, nicméně zpracuji. Podruhé a naposledy.

Třásly se mi nohy, když jsem v klubu Barbar sama čekala na opožděný příjezd kapely, abych se mu posléze úlevně vrhla kolem krku s přáním, ať už nikam nechodí. Když jsem však po dvaceti letech objala Dana, má sebedůvěra vyrostla tak vysoko, že si troufnu po třinácti letech napsat i Tobě.

Víš, celých těch třináct let se mi po Tobě stýská. Můžu být jen pravěká fosilie, ale nechci už s sebou ten pocit jenom vláčet, tahám ho příliš dlouho.

Nechci Tě lekat, chci Ti jen napsat a mluvit s Tebou, byť jen v monologu a přes papír.

Ať to zní jakkoliv dramaticky, pateticky apod., nikdy jsem žádného chlapa neměla tak ráda jako Tebe.

Škoda, že jsem si dost nevěřila a nedokázala přirozeně nabídnout respekt, důvěru, já se tak moc snažila být svá, že mi uniklo to nejpodstatnější.

Pamatuji si tolik detailů, maličkostí … někdy, když zafouká vítr nebo sedím v práci a podívám se z okna, povzdechnu si – ach, Pepi, kde jsi …

Myslím, že psát víc by byl už jen balast, vlastně – pokud bych měla někdy říct něčí jméno pod slovem láska, bylo by to Tvoje.

Markéta

 

Zvonkohra (Krokodýlice)

Posted January 18th, 2012 by Iva

Věděla jsem, že to jednou přijde, ale nenapadlo mě, že to bude tak brzy.  Před šesti lety jsme spolu začali trávit společný čas. Brzy se začaly přidávat i děti. Nevím, jak jsi to cítil Ty, ale mně  s Tebou bylo dobře. Obohacoval jsi mě znalostmi, zapojoval ses se mnou do klábosení, i nějaké ty hry jsme si spolu užili… Jen na procházky jsi nebyl, ale prohlížet s Tebou fotky nebo poslouchat muziku, to byla vždycky radost.  Moc jsi mi pomáhal při práci. Jen díky tobě jsem nepřišla o místo, když jsem musela být doma s nemocnými dětmi. Někdy jsi mě sice pořádně dopálil, ale zpětně musím uznat, že chyba byla většinou na mé straně.
Už delší dobu jsem pozorovala, že Ti docházejí síly. Reagoval jsi pomaleji než dřív, nestačil jsi všem těm novinkám, kterými jsem Tě s dětmi zasypávala. Nedíval už ses na mne tak jiskrným okem  a často jsem si všimla, že se zadýcháváš.
Přesto jsem pořád doufala… A Tys najednou odešel…
i se spoustou našich fotek. Ještě Tě trochu prozkoumají, aby zjistili příčinu Tvého náhlého odchodu. Něco z Tebe použijí dál a tak ten, který přijde po Tobě, bude mít možná v sobě i kousek Tebe. Nebo to bude někdo úplně nový?
Zůstalo po Tobě najednou podivné prázdno. Chybíš nám. Musím se Ti ale přiznat, že zároveň cítím úlevu. Úlevu, že jsi to jen Ty, Tvůj zdroj, Tvůj mikroprocesor, Tvůj pevný disk.  Že vedle mne není prázdná postel, že všech 5 srdcí u nás doma bije jako zvonkohra a že teď na sebe budeme mít pár dní ještě více času.

Vstanu brzy. Potkám dnes Vílu ? I ona vstává brzy. Spí vůbec Víly ? Asi ano. Na polštářcích s levandulí, v Kouzelném domě zaříkadel, bylin, píle a klidu. Milá Vílo. Má starší dcera už umí číst. Čte mi přes rameno a říká – malá Víla je veselá a vždycky bude veselá. Je veselá, protože hodně spí, a je hodně krásná. Ona tě zná ? No ano, dětský svět je plný pohádek. Jak by tě neznala … Víly pečou koláče, říká. Jahodové, rybízové, borůvkové, meruňkové … vy jste se potkaly ? A víš, co dělám já ? Peču koláč. Nejsem víla. Je z Kauflandu. Já jiný neumím. Ale nebýt tebe, kouzelnice, ten regál jistě minu. Ty je umíš, tvůj dům je vždycky plný těch skutečných vůní. Ty jsi mi je připomněla. Nejsi veselá, ale to dětem neřeknu. Byly by smutné. Asi jsi taky. Vy a děti vnímáte víc. Tak mě nechej čarovat místo tebe. Aspoň dnes. Nech mě uvařit ti zázvorový čaj s medem a číst ti pohádku. Opři si hlavu a říkej mi, jak se peče koláč. Třeba ti bude chutnat. Nemusíš ho péct pořád jen ty. I když nebude chutnat stejně, bude proto, aby ti udělal radost. Chválím dětem obrázky … malovaly je s láskou. Nemusíš chválit, jen věř, že se snažím stejně jako ony. Mám tě ráda. Nechej mě vyhlédnout z okna tvého domu a říkat ti, že vidím, jak vítr ohýbá větve, jak padají vločky, jak je každá jiná. Nech mě ti říkat, že cítím jaro, cítím ho dlouho, protože si ho přeju. „Víla je šťastná, když má někdo narozeniny. Víla má narozeniny ? A potom napíšeme něco Marečkovi“. To mi tu zase někdo napovídá. Ale připomněl mi knížku Pohádky do postýlky od básníka, muzikanta a poety. Tu ti budu číst. Je o chlapečkovi Marečkovi, který byl smutný. Tu ti teď přečtu. Ale nejdřív ten čaj, dlouhovlásko.

„Byl jednou jeden podzim. A ten jeden podzim byl jeden takový malý chlapeček. Jmenoval se Mareček. Na svůj věk nebyl ani příliš velký ani malý. Měl velké, stále zasněné zelené oči, roztomilý nos a pocelé tváři rozseté pihy. Byl to obyčejný kluk, co měl rád maminku, tatínka, pohádky, hračky, zvířátka a všechny další věci, které děti mívají rády.

A také hodně snil.

Ale kdopak nesní, viďte, děti ? Snít je přece tak krásné.

Ve svých kalhotových kapsičkách nosil spoustu zdánlivých zbytečností. Pro Marečka však měly velkou cenu. Měl tam kouzelný kamínek pro štěstí od své kamarádky, korálky z roztrženého náramku, sojčí pírko, které našel pod mohutným dubem, hřebínek na své hnědé vlásky a mnoho dalších věcí. Také tam nosil deníček a tužku.

Víte, děti, Mareček se často cítil osamělý, zapisoval si proto do svého deníčku co nejvíce hezkých zážitků, aby když mu bude večer smutno, měl něco, co by ho rozveselilo a potěšilo.

Jednoho dlouhého deštivého večera bylo Marečkovi tuze smutno, tak smutno, že mu nepomáhaly ani ty nejveselejší a nejkrásnější zápisky v deníčku.

Seděl u malého stolečku, pod rozsvícenou lampičkou a listoval si v deníčku. „Proč je mi pořád tak smutno ?“ pomyslel si, „přál bych si mít nějakého kamaráda nebo kamarádku,“ zasnil se.“Byku by to ti úplně nejlepší kamarádi z úplně nejlepších. Byli by stále se mnou, svěřovali bychom si ty úplně nejtajnější tajemství z úplně nejtajnějších a měli bychom se úplně nejraději na celém světě.“

Mareček snil a tužkou si maloval do deníčku různé klikyháky. Nechtěl své myšlenky deníčku svěřovat. Nechtěl, až jednou deníček otevře, aby na něho koukalo smutné snění.

Chtěl mít v deníčku jen opravdu hezké věci. A najednou se stalo něco velice zvláštního. Marečkovi se zdálo, že v jednom svém klikyháku vidí zvláštní postavičku.

Postavička na Marečka mrkla.“To se mi jen zdá,“ řekl Mareček, protřel si oči a ještě jednou si postavičku prohlédl. Postavička mrkla ještě jednou. „Ty jsi na mě mrknul, já to viděl!“ zvolal Mareček. Postavička z deníčku na Marečka nejen potřetí zamrkala, ale dokonce i promluvila :

„Mé jméno je Frněk, dobrý den,“ řekloto zvláštní stvoření, uklonilo se a mile se na Marečka usmálo. „Dobrý den,“ odpověděl slušně Mareček a udiveně se zeptal : „Kdepak jsi se tu vzal, Frňku?“ „Ty jsi mě ale vytvořil, Marečku, ze svého smutku, ale já jsem jeho pravý opak, jsem radost, jsem skřítek pro tvé potěšení,“ odpověděl Frněk a lehl si na záda. Začal dělat svýma hubeňoučkýma nožkama, jakože jede na kole.

Mareček se smál a docela zapomněl, že byl ještě před malou chvilkou smutný chlapeček. Frněk poulil oči jako nějaká ropuch, troubil na trubku jako africký sslon, dělal přemety jako cirkusový akrobat a předváděl všelijaké jiné kejkle.

Večer kvapem uběhl a Mareček musel jít spát. Popřál Frňkovi dobou noc a zavřel opatrně deníček, pomalu a jemně, aby postavičce neublížil.

Mareček spokojeně usnul a zdály se mu moc krásné sny. Vždyť si našel kamaráda, kterého nikdy, nikdy, nikdy neztratí.

Druhý den se Mareček probudil velice brzy. Vyhupnul z postýlky a honem běžel ke stolečku. Rozevřel deníček, aby se ujistil, že je Frňek stále uvnitř.

A opravdu byl. Hned Marečkovi zamával ručičkama a zazpíval :

 

Frněk když se narodil,

Začal se smát

A zapřáhl Velký vůz,

Z nebe pak dětem zazpíval

Opak smutného blues :

Pa da pa páda páda …

Frněk umí dávat dětem smích,

Na trubku krásně hrát,

Zatroubí nám třeba jako slon,

Pojďme si zazpívat :

Pa da pa páda páda …“

 

Písnička měla ještě mnoho slok a Frněk by zpíval a zpíval mnohem déle, ale Mareček musel na snídani a po snídani do školy.

Každý den si Mareček s Frňkem hrál. A nejen s ním.

Mareček měl víc a víc kamarádů, protože se usmíval, byl na všechny hodný a už nebyl smutný.

Tak to šlo mnoho krásných let.

Časem se z Marečka stal dospělý pán a Frněk odešel těšit jiné děti, které to zrovna potřebovaly.

Někdy bývá Marečkovi smutno, protože smutno nebývá jenom dětem.

Proto si vždy vzpomene na svého malého kamaráda a zazpívá si jeho písničku, a hned je mu lehčeji u srdíčka.

Kdyby vám, děti, bylo někdy smutno, představte si Frňka, jak tančí. Nebo ještě lépe, nakreslete si Frňka na papír a na noc si ho dávejte pod polštář.

Ahoj děti a nebuďte smutné !“

(Marek Šolmes Srazil, Pohádky do postýlky)

 

Už nebuď smutná, vílo. A kdybys byla, stiskni kamínky. Všechny ty zdánlivé zbytečnosti, které mají velkou cenu.

 

Jsi… Helena Zlámalová

Posted January 11th, 2012 by Iva

Jsi má láska, jsi můj sen,
jsi má noc a jsi můj den.
Jsi mé jídlo, jsi mé pití,
jsi má smrt a jsi mé žití.

Jsi můj domov, jsi můj ráj,
jsi můj leden, jsi můj máj.
Jsi má radost, jsi má lítost,
jsi jediná milovaná bytost.

Jsi má bolest, jsi má zlost,
jsi do mého srdce most.
Jsi můj pláč a jsi můj smích,
jsi můj neodpustitelný hřích.

Jsi má země, jsi mé moře,
jsi můj polštář, jsi mé lože.
Jsi můj spánek, jsi mé bdění,
jsi skutečnost i mé snění.

Jsi má voda, jsi můj vzduch,
jsi můj anděl, jsi můj Bůh.
Jsi má tma i moje světlo,
jsi mé nebe, jsi mé peklo.

Jsi mé teplo, jsi můj chlad,
jsi má žízeň, jsi můj hlad.
Jsi mé slunce, jsi má hvězda,
jsi můj přelud, co se nezdá.

Jsi má píseň, jsi můj zpěv,
jsi můj úsměv i můj hněv.
Jsi můj oheň, jsi můj plamen,
jsi můj klenost, drahý kámen.

Jsi má rozkoš, jsi má slast,
jsi můj lék, jsi vzácná mast.
Jsi má kniha, její děj,
jsi mé duše čaroděj.

Ty jsi Alfa světa mého,
jsi Omega, konec všeho.

V novém roce pro vás máme Valentýnskou romantickou soutěž, jejímž tématem je” vyznání”! Vyznání může být k blízké osobě, přátelům, zvířecím mazlíčkům, k vlasti nebo Vlastě…prostě máte volné pole ve fantazii.

Soutěž potrvá od  10.ledna 2012  do 10.2.2012 půlnoci. Příspěvky zasílejte na náš e-mail: angelote@centrum.cz

Na dotaz zda je možná účast pisatelů do soutěže ze zahraničí (konkrétně Slovensko), musím odpovědět, že nikoliv. Není v našich možnostech zaslat případnou výhru mimo území ČR. Mimosoutěžně  vaše zahraniční příspěvky samozřejmě vydáme.

Ze všech příspěvků bude vylosován jeden autor a ten obdrží naši Valentýnskou cenu.

A na jakou výhru se můžete těšit?

Romance psaná v knihách:

R.C.Ryanová: Montana dědictví

Sheryl Woodová:Kousek nebe

Sheryl Woodová: Jako rodina

+ malý dárek – látkové závěsné srdíčko


Veselé Vánoce!

Posted December 18th, 2011 by Iva

Když máš i nemáš domov…(monkee)

Posted December 9th, 2011 by Iva

Sobotní odpoledne, dítko něco přes rok, já na mateřské. Dobře jsme popapkali, já synka uložila v pokojíčku k odpolednímu spánku, muž ho vzápětí následoval, směr ložnice. Uklidila jsem v kuchyni, sbalila vyprané prádlo do lavoru a vyrazila do sklepa do sušárny. Ne, klíče jsem si s sebou vzala, čím bych taky dole odemykala? Ale v tom okamžiku, kdy jsem za sebou přibouchla, jsem si uvědomila, že ve dveřích v zámku zůstaly manželovy klíče. No, snad budou povystrčené, abych tam já svůj mohla zastrčit. S neodbytnou myšlenkou na klíče v zámku jsem dole pověsila prádlo a vracela se domů. Zákon namazaného krajíce  zafungoval na 100 %, klíč byl v zámku pootočený a já se do bytu svými silami nedostala. Nastoupilo klepání, zvonění, volání, bouchání. Se stále se zvyšující intenzitou, už jsem licitovala i s představou, že křik vyděšeného dítěte snad manžela vzbudí. Bez úspěchu. Co teď? Zkusila
jsem, jestli je doma sousedka, co bydlí pod námi. Byla, pustila mne na balkon, nad nímž byla naše ložnice. Veškeré volání marné, lézt po balkoně nahoru jsme se ani jedna neodvážily. Poděkovala jsem, vrátila se před dveře, ještě jednou zkusila štěstí a pak už jen rezignovaně seděla na schodech. Pak se otevřely dveře u sousedky na patře. Zaregistrovala nezvyklou situaci, odehrávající se v chodbě a nabídla mi kafe a azyl. Přijala jsem s povděkem, že nebudu muset potupně sedět a mrznout na schodech. Poklábosily jsme, vypila jsem u ní kafe a následně na druhý pokus, jestli už je manžel ve stavu bdělém, se konečně otevřely dveře našeho bytu a ozvalo se laxní: „Kde jseš?“ Mé story věřit nechtěl. No, hlavně že byl dobře vyspinkaný.

Vyhlášení předvánoční soutěže 5.12.2011

Posted December 5th, 2011 by Iva

Přes nebývalý zájem 3. autorů došlo k naplnění soutěže a tramtadadááááá, lístečkovou metodou v mističce byla vylosovány tyto autorky v kategorii tajemných příběhů (pohádky již dnes netáhnou :-) ):

Mandzarik – Ztracená oáza, Muž, který kradl rukopisy a Zrání

Krokodýlice – Ztracená historie, Obchod s mazlíčky, Ohnivé kamen

 

Gratulujeme vítězkám!

Optika (krokodýlice)

Posted November 18th, 2011 by Iva

Letmý pohled z okna … Čerstvá okrová fasáda, nové hnědé rámy i vchodové dveře. Dva stejné domy, jen s domem dole si lehce pohrává voda. Nahoře pobíhá pes, dole „vedle něj“ ještě plave labuť.

Jinak úplně stejné. Stejné? Nahoře ticho a klid, pes odběhl.. Ani dole už jeho odraz není a labuť se kousek dál připojila k jiné labuti. Jen ty dveře! To není možné? Dole jsou pootevřené? … Srdce buší o překot. Halucinace nebo výzva?

Teď to nejde, snad až půjdu z práce… Zazvonil telefon, myšlenky už jsou zase pracovní. Odpoledne je jedna honička, na výzvy není čas.

Už týden je to stejné. Po ránu letmý pohled z okna… Nahoře nic a dole pootevřené dveře. Už si začínám představovat život, který se dole odehrává. Vtáhne mě to tam a pak už jen budou kolegové pozorovat z okna, jak mě odvážejí v rakvi… Brrr! Zítra se tam musím jít podívat.

 

Letmý pohled z okna… Stejná fasáda, stejné rámy i dveře. Ale jen jednou. Do rána byl pořádný mráz a zrcadlo zmatnělo. Škoda. Na dnešek jsem objednaná k očnímu a půjdu okolo, konečně jsem to mohla prověřit zblízka.

„To je dost, že jste si k nám našla cestu? 4 dioptrie na dálku, to chce prostě brýle. Nemáte s tím problémy?“

 

O Zimě a dětech (Mandzarik)

Posted October 29th, 2011 by Iva

V hermelínovém plášti dostavila se Královna Zima (z knihy Gabra a Málinka). Děti, jindy rozesmáté, mlčky sledovaly z oblohy padající vločky. Klid před bouří ? Ano. S prvními centimetry bílé, kryjící na dlouhé měsíce barvy uplynulých ročních období, jaly se rozrušit celistvost plochy stopami ve sněhu, melancholický spánek přírody pokusy o prvního sněhuláka, odkrývajíce unavenou trávu a mokré listy, Vřískotem 1 rozmetat odpočinek mnohaměsíční práce Přírody. Což lze zvítězit nad Přírodou ? Rozmrzelá jak budík o páté odkopla elektrickou dečku, zavrčela a sněžení zesílilo. Bláznivé děti. Říkejme jim třeba Markétka a Zuzanka. Tak, jak na přechodu matky úpí, stůj, stůj, stejně volala i jejich matka domů, pojďte raději domů ! Diskrétně podotkněme, nevolala příliš nahlas. A volala marně. Signální bundy dětí v minutě zmizely z dohledu. První nechvalný pocit matky cítící nezměrnou úlevu z nastálého klidu překryl strach – co jen řeknu babičkám ? Jak omluvím dlouhodobou nepřítomnost dcer ve škole ? Mám známého doktora ? Matka se rozhlédla a opuštěná pyžamka ani tentokrát nedojala její oko. Nakopla Kena bez hlavy a zasyčela – zas mám s vámi práci ! Kde vás teď mám hledat ? Nebyla to mateřská láska, leč strach z institucí rodinných i státních, který přinutil nebohou navléct bundu a vyrazit po dávno zavátých dětských stopách. Poprvé zalitovala, že na otázky dětí : „Mami, kde bydlí příroda ?“ odpovídala v duchu nepublikovatelně, nahlas pak roztodivnými citoslovci postrádajícími smysl : „Hmmm, ehmmmm, trrrrrrr, prrrrrrrr …. “

Co jí zbylo … chtěla se snad zodpovídat ze zanedbání povinné péče ? Nechtěla. Vztek ji poháněl a rozepjaté plíce volaly bouřily tentokrát ze všech sil :“Kde jste, holky ? Markétko, Zuzanko ! Markéto, Zuzano, vy potvory, kde jste ??!!!!! Až vás najdu, nachystejte zadky !!! Kena vyhodím, vílí šaty dám Aničce, růžovou přetřu na modrou !!!“ Ano, tak krutá byla. Ale nebyla hloupá, to v žádném případě. Jen kratince se zamyslela a věděla, že Přírodu najde všude. Vlastně mohla dětem na jejich otázku odpovědět už dřív, kdyby se jí bývalo chtělo. Došla do polí, došla do lesů a zavolala tentokrát jinak : „Přírodo, prosím, vrať mi je. Nechci mít potíže !“ Ale Příroda je moudrá. Hlubokým hlasem odvětila : „Až otevřeš své srdce a budeš chtít dcery zpět z lásky, vrátím ti je.“ Copak to jde ? Matka se vrátila zpět, usedla na gauč, automaticky zvedla ovladač a zapnula přístroj. Disney channel právě nabízel : Hodně štěstí, Charlie. Ten příběh měly děti tak rády. Pod horní deskou stolku ležela dětská alba. Po krátkém zaváhání vzala matka to nejstarší. Po pár listech povolily její zaťaté čelisti, po dalších povzdechla, a pak se v oku zaleskla první slza. Tentokrát neběžela. Šla zvolna a s každým krokem se přidala další vzpomínka. Došla na stejné místo a zašeptala :“Prosím, vrať mi je. Chybí mi. Mám je ráda.“ Zpoza stromů vyběhly prokřehlé děti, sevřely matku a zaplakaly :“My jsme se bály!“ A Příroda foukla jen matce do uší citát z magnetu v Hypernově :“Mámy jsou trénující Andělé …“

Věnováno Sobě.