Vstanu brzy. Potkám dnes Vílu ? I ona vstává brzy. Spí vůbec Víly ? Asi ano. Na polštářcích s levandulí, v Kouzelném domě zaříkadel, bylin, píle a klidu. Milá Vílo. Má starší dcera už umí číst. Čte mi přes rameno a říká – malá Víla je veselá a vždycky bude veselá. Je veselá, protože hodně spí, a je hodně krásná. Ona tě zná ? No ano, dětský svět je plný pohádek. Jak by tě neznala … Víly pečou koláče, říká. Jahodové, rybízové, borůvkové, meruňkové … vy jste se potkaly ? A víš, co dělám já ? Peču koláč. Nejsem víla. Je z Kauflandu. Já jiný neumím. Ale nebýt tebe, kouzelnice, ten regál jistě minu. Ty je umíš, tvůj dům je vždycky plný těch skutečných vůní. Ty jsi mi je připomněla. Nejsi veselá, ale to dětem neřeknu. Byly by smutné. Asi jsi taky. Vy a děti vnímáte víc. Tak mě nechej čarovat místo tebe. Aspoň dnes. Nech mě uvařit ti zázvorový čaj s medem a číst ti pohádku. Opři si hlavu a říkej mi, jak se peče koláč. Třeba ti bude chutnat. Nemusíš ho péct pořád jen ty. I když nebude chutnat stejně, bude proto, aby ti udělal radost. Chválím dětem obrázky … malovaly je s láskou. Nemusíš chválit, jen věř, že se snažím stejně jako ony. Mám tě ráda. Nechej mě vyhlédnout z okna tvého domu a říkat ti, že vidím, jak vítr ohýbá větve, jak padají vločky, jak je každá jiná. Nech mě ti říkat, že cítím jaro, cítím ho dlouho, protože si ho přeju. „Víla je šťastná, když má někdo narozeniny. Víla má narozeniny ? A potom napíšeme něco Marečkovi“. To mi tu zase někdo napovídá. Ale připomněl mi knížku Pohádky do postýlky od básníka, muzikanta a poety. Tu ti budu číst. Je o chlapečkovi Marečkovi, který byl smutný. Tu ti teď přečtu. Ale nejdřív ten čaj, dlouhovlásko.
„Byl jednou jeden podzim. A ten jeden podzim byl jeden takový malý chlapeček. Jmenoval se Mareček. Na svůj věk nebyl ani příliš velký ani malý. Měl velké, stále zasněné zelené oči, roztomilý nos a pocelé tváři rozseté pihy. Byl to obyčejný kluk, co měl rád maminku, tatínka, pohádky, hračky, zvířátka a všechny další věci, které děti mívají rády.
A také hodně snil.
Ale kdopak nesní, viďte, děti ? Snít je přece tak krásné.
Ve svých kalhotových kapsičkách nosil spoustu zdánlivých zbytečností. Pro Marečka však měly velkou cenu. Měl tam kouzelný kamínek pro štěstí od své kamarádky, korálky z roztrženého náramku, sojčí pírko, které našel pod mohutným dubem, hřebínek na své hnědé vlásky a mnoho dalších věcí. Také tam nosil deníček a tužku.
Víte, děti, Mareček se často cítil osamělý, zapisoval si proto do svého deníčku co nejvíce hezkých zážitků, aby když mu bude večer smutno, měl něco, co by ho rozveselilo a potěšilo.
Jednoho dlouhého deštivého večera bylo Marečkovi tuze smutno, tak smutno, že mu nepomáhaly ani ty nejveselejší a nejkrásnější zápisky v deníčku.
Seděl u malého stolečku, pod rozsvícenou lampičkou a listoval si v deníčku. „Proč je mi pořád tak smutno ?“ pomyslel si, „přál bych si mít nějakého kamaráda nebo kamarádku,“ zasnil se.“Byku by to ti úplně nejlepší kamarádi z úplně nejlepších. Byli by stále se mnou, svěřovali bychom si ty úplně nejtajnější tajemství z úplně nejtajnějších a měli bychom se úplně nejraději na celém světě.“
Mareček snil a tužkou si maloval do deníčku různé klikyháky. Nechtěl své myšlenky deníčku svěřovat. Nechtěl, až jednou deníček otevře, aby na něho koukalo smutné snění.
Chtěl mít v deníčku jen opravdu hezké věci. A najednou se stalo něco velice zvláštního. Marečkovi se zdálo, že v jednom svém klikyháku vidí zvláštní postavičku.
Postavička na Marečka mrkla.“To se mi jen zdá,“ řekl Mareček, protřel si oči a ještě jednou si postavičku prohlédl. Postavička mrkla ještě jednou. „Ty jsi na mě mrknul, já to viděl!“ zvolal Mareček. Postavička z deníčku na Marečka nejen potřetí zamrkala, ale dokonce i promluvila :
„Mé jméno je Frněk, dobrý den,“ řekloto zvláštní stvoření, uklonilo se a mile se na Marečka usmálo. „Dobrý den,“ odpověděl slušně Mareček a udiveně se zeptal : „Kdepak jsi se tu vzal, Frňku?“ „Ty jsi mě ale vytvořil, Marečku, ze svého smutku, ale já jsem jeho pravý opak, jsem radost, jsem skřítek pro tvé potěšení,“ odpověděl Frněk a lehl si na záda. Začal dělat svýma hubeňoučkýma nožkama, jakože jede na kole.
Mareček se smál a docela zapomněl, že byl ještě před malou chvilkou smutný chlapeček. Frněk poulil oči jako nějaká ropuch, troubil na trubku jako africký sslon, dělal přemety jako cirkusový akrobat a předváděl všelijaké jiné kejkle.
Večer kvapem uběhl a Mareček musel jít spát. Popřál Frňkovi dobou noc a zavřel opatrně deníček, pomalu a jemně, aby postavičce neublížil.
Mareček spokojeně usnul a zdály se mu moc krásné sny. Vždyť si našel kamaráda, kterého nikdy, nikdy, nikdy neztratí.
Druhý den se Mareček probudil velice brzy. Vyhupnul z postýlky a honem běžel ke stolečku. Rozevřel deníček, aby se ujistil, že je Frňek stále uvnitř.
A opravdu byl. Hned Marečkovi zamával ručičkama a zazpíval :
Frněk když se narodil,
Začal se smát
A zapřáhl Velký vůz,
Z nebe pak dětem zazpíval
Opak smutného blues :
Pa da pa páda páda …
Frněk umí dávat dětem smích,
Na trubku krásně hrát,
Zatroubí nám třeba jako slon,
Pojďme si zazpívat :
Pa da pa páda páda …“
Písnička měla ještě mnoho slok a Frněk by zpíval a zpíval mnohem déle, ale Mareček musel na snídani a po snídani do školy.
Každý den si Mareček s Frňkem hrál. A nejen s ním.
Mareček měl víc a víc kamarádů, protože se usmíval, byl na všechny hodný a už nebyl smutný.
Tak to šlo mnoho krásných let.
Časem se z Marečka stal dospělý pán a Frněk odešel těšit jiné děti, které to zrovna potřebovaly.
Někdy bývá Marečkovi smutno, protože smutno nebývá jenom dětem.
Proto si vždy vzpomene na svého malého kamaráda a zazpívá si jeho písničku, a hned je mu lehčeji u srdíčka.
Kdyby vám, děti, bylo někdy smutno, představte si Frňka, jak tančí. Nebo ještě lépe, nakreslete si Frňka na papír a na noc si ho dávejte pod polštář.
Ahoj děti a nebuďte smutné !“
(Marek Šolmes Srazil, Pohádky do postýlky)
Už nebuď smutná, vílo. A kdybys byla, stiskni kamínky. Všechny ty zdánlivé zbytečnosti, které mají velkou cenu.
):